PŘÍRUČKA MIKROBIOLOGIE PRO BAKALÁŘE 3. LF UK

Tyto stránky jsou určeny k doplnění učiva z lékařské mikrobiologie. Nepředstavují systematickou náhradu papírové učebnice. Znázorňují laboratorní metody lékařské mikrobiologie a obsahují základní informace o bakteriálních původcích infekčních chorob. Stránky otevřete kliknutím na příslušný řádek obsahu (vpravo). Na jednotlivých otevíraných stránkách jsou u průvodního textu zmenšeniny obrázků. Obrázky v původní velikosti lze vyvolat najetím nad příslušnou zmenšeninu či ikonu (nekliká se). Pak se obrázky či videoklipy otevřou v optimální podobě (skriptem). Jen pokud Váš počítač skripty nepoužívá, na zmenšeninu klikněte a obrázek či klip se pak objeví ve větším, méně vzhledném okně. Na odkazy v textu se však kliká v každém případě. Aby skriptem otvíraná okna byla bez zbytečných řádků ukrajujících část obrázku nebo klipu,  je třeba mít v Internet Exploreru nastaveno (zde zdůrazněno šipkou):  

Kliknutím na šipku se Vám znázorní cesta k tomuto nastavení (Nástroje>Možnosti internetu>Zabezpečení> Internet>Vlastní úroveň ...).

K čemu v lékařské praxi mikrobiologie slouží?

Základním požadavkem klinického lékaře - zadavatele mikrobiologického laboratorního vyšetření -  je nalezení či ověření přítomnosti infekčního původce jako předpokládané příčiny klinické symptomatologie pacienta, případně návrh léčby a monitorování léčby. Ke správné spolupráci mikrobiologa s klinickým či ambulantním lékařem a ke správnému pochopení dodaného laboratorního výsledku je nezbytné, aby klinický lékař, který vyšetření indikuje, lékařské mikrobiologii v potřebném rozsahu rozuměl. Příklad: pacient trpí bolestmi v krku, má zvýšenou teplotu a zarudlé hrdlo. Ošetřující lékař indikuje bakteriologické vyšetření výtěru z krku. Výsledek je: Streptococcus pyogenes. Lékař zde k tomu musí vědět

• jak správně odebrat výtěr z krku
• že Streptococcus pyogenes není součástí běžné faryngeální flóry, ale způsobuje m.j. angínu    
• že Streptococcus pyogenes je vždy citlivý na penicilin, který je lékem volby

Způsoby průkazu infekčního původce (bakterie, viru, prvoka) v pacientově organizmu jsou dva:

1. Průkaz přímý - v odebraném materiálu jsou hledány známky přítomnosti infekčního agens. Lze podle okolností provést mikroskopicky, kultivačně, imunologicky nebo geneticky.
2. Průkaz nepřímý - v organizmu pacienta jsou hledány známky probíhající imunitní odpovědi proti předpokládanému infekčnímu agens. Zpravidla jsou zde hledány protilátky proti půvoci (v odebrané krvi - serologické vyšetření), někdy se místo toho prokazují imunní T-lymfocyty (nejčastěji kožním testem - to již není rutinní mikrobiologické vyšetření). 

Klinický lékař musí vědět, jakou metodou se každý konkrétní původce prokazuje, aby věděl, jaký materiál k vyšetření odebrat a jak jej transportovat. U běžných bakteriálních infekcí volíme spíše kultivační průkaz, u běžných virových infekcí serologické vyšetření anebo průkaz virových antigenů, u běžných parazitárních infekcí mikroskopický průkaz. Existuje mnoho výjimek z tohoto rámcového pravidla.