Vzpomínka na pana profesora Františka Patočku

Při letošních oslavách založení Čs. společnosti mikrobiologické nelze nevzpomenout našeho pana profesora Františka Patočku, tvůrce školy a učitele mnoha mikrobiologů, kteří ještě dnes výrazně ovlivňují obor v Českých zemích i na Slovensku. Vždy jsem si vážil toho, že mne pan profesor nazýval svým posledním žákem. Do ústavu jsem nastoupil jako demonstrátor v roce 1971. Panu profesorovi bylo tehdy 67 let. Mně bylo 22. Znal jsem ho tedy na samém konci jeho funkčního období a pak během dlouhého a vlastně nejsmutnějšího období jeho života, které trávil nemocen, napůl opuštěn a odtržen od přestavovaného ústavu, který vybudoval a bez něhož neuměl žít.

Pan profesor byl silná osobnost, opravdová individualita. Přispělo k tomu i to, že ještě zažil dobu, kdy univerzitní profesor byl ctěn a uznáván nejen svými spolupracovníky, ale i širokým laickým okolím. Prostí lidé si tehdy vysokého vzdělání mnohem více vážili snad i proto, že vysokoškolsky vzdělaní lidé byli spíše bohatí, ale Patočka k nim nepatřil.

Mikrobiologii věnoval prakticky všechen svůj čas. Doma byl kromě neděle vzácný a jeho rodina ho mnoho neužila. Hned ráno mu asistenti z ústavu telefonovali do bytu. Ohlásili se mu a sdělili nejdůležitější novinky. Pak pan profesor přijel již připraven do ústavu, nejčastěji pozdě, ale taxíkem. Když vešel, kdo mohl, vyšel na chodbu a pozdravil jej. Cesta do jeho pracovny mu tak trvala poměrně dlouho. Bylo jasné, že ho všichni obdivují a mají ho rádi.

Dopoledne pan profesor stačil vyřídit úřední věci, pokud nepřednášel. Po poledním odpočinku, asi tak od dvou hodin odpoledne pak bez zastávky a skutečně pracoval většinou až do devíti hodin večer, kdy si nechal zavolat taxíka a odjel domů. S ním z ústavu odjela a po cestě vystoupila i jeho sekretářka.

V době, kdy jsem pana profesora blíže poznal, trávil již v laboratoři jen menší část dne. Většinou byl ve své pracovně a četl články z časopisů. Byl vždy nesmírně sečtělý. První znal všechny novinky v bakteriologii i ve virologii. Velkou část dne věnoval odborným diskusím se svými spolupracovníky. Každý, kdo potřeboval radu, měl k němu kdykoliv přístup. Profesor nelitoval času svého ani času svých podřízených. Naproti tomu neodbornou činnost, jako např. brigády při úpravě okolí budovy a podobně, nechápal. Ve své pracovitosti šel pan profesor tak daleko, že si téměř ani nebral dovolenou. Ve svém letním bytu v Mukařově ztrávil nejvýš dva týdny a už byl zpátky v ústavu. V pozdějších letech se mu jeho pracovitost přestala vyplácet. Zhruba jednou za rok byl nucen ulehnout do nemocnice, aby byl zevrubně vyšetřen a zotavil se. To byla jeho dovolená.

Nedlouho před svou smrtí mi pan profesor svěřil do ochrany soubor všech svých vědeckých prací. Rozsah jeho publikační činnosti byl obdivuhodný. Vyjímečná je především šíře záběru, kdy každá další publikace je v podstatě o něčem novém. První publikace medika Patočky je z roku 1926. Je to práce z chemie, popisující novou metodu přípravy standard při měření zákalů. Další dvě práce se již týkají mikrobiologie tuberkulózy. Zahrnují dlouhý výčet literatury, ale i precisní tehdejší metodiku. Podstata věci - serologická diagnostika tuberkulózy komplementfixační reakcí - nemohla vyznít příliš přesvědčivě. To se autor nijak nesnažil zakrývat, i když mu chyběl náš historický odstup. Práce jsou zajímavé i stylem: tenkrát se ještě nečlenily jako dnes a výsledky byly propleteny s diskusí. Čte se to však docela dobře. Pak pan profesor publikoval o tkáňových kulturách. Byl to zárodek jeho budoucích prací ve virologii. Již v roce 1932 zveřejnil tehdy asistent Patočka svou habilitační práci o antagonismu bakteriální povahy. Je zřejmé, že se zabýval podobnými problémy, jako ve stejné době Fleming. Nato jako sotva třicetiletý docent Patočka stačil publikovat také v imunologii. Stal se dokonce soudním znalcem v oboru krevních skupin. Poté publikoval o klostridiích a obecně o anaerobních bakteriích. Současně - právě s přihlédnutím k anaerobům do lékařské praxe zavedl novou metodu hemokultivace, slavnou Patočkovu nádobku. V roce 1936 pak vydal svou první práci virologickou. Vrchol této éry je v roce 1941, kdy profesor Patočka zveřejnil několik rozsáhlých prací o výsledcích svých experimentů s virem chřipky. Při čtení publikací, které svou originalitou a nápaditostí v experimentu oslovují i dnešního čtenáře, musí každého napadnout, jak velká škoda vznikla naší mikrobiologii a naší vědě válkou. Výsledky získané na samém konci předválečné éry dávaly tušit, kam by pan profesor mohl ve své práci dojít za příznivějších okolností. Publikovat práce srovnatelné s jeho posledním předválečným souborem se profesoru Patočkovi znovu podařilo až kolem roku 1950. To mu bylo 46 let a byl zavalen organizační prací. Přesto právě v tomto období byla zlatá éra jeho ústavu. Pan profesor přilákal schopné mladé lékaře. Někteří z nich sice brzy odešli a stali se vedoucími pracovníky jiných ústavů či laboratoří. Jiní však zůstali a všichni vytvořili to, čemu se říkalo Patočkova škola. Protože pan profesor byl doma v celé tehdejší lékařské mikrobiologii, rozdělil své spolupracovníky do několika týmů. Tak se ústav proslavil ve virologii i v bakteriologii. Pan profesor nepostupoval cestou pouhé diagnostiky nebo hledání nových druhů (i když i zde byl úspěšný). Spíše vedl své spolupracovníky k hledání a k analýze faktorů virulence jednotlivých studovaných bakterií a následně vztahu mezi mikroorganismem a makroorganismu. Tím profesor Patočka ve své době předběhl vývoj a není tedy divu, že tato koncepce v podstatě vydržela až do konce jeho aktivního života v ústavu.

Neblahá rekonstrukce budovy ústavu byla nutná, protože skoro nic už pořádně nefungovalo. Jenže místo slíbeného roku a půl trvala rekonstrukce let šest. Všichni jsme po tuto dobu pracovali v nesmírně stísněných podmínkách. Nejhůř dopadl pan profesor. Napřed se myslelo, že snad bude muset vůbec zůstat doma. Pak dostal sousedskou laskavostí krásnou místnost v Hlavově ústavu. Tak mohl být alespoň blízko. Ale přímý kontakt to již nebyl. Po skončení rekonstrukce se vedoucí síly tehdejší fakulty tiše staraly o to, aby se náš emeritus do svého ústavu již nevracel. Ani pan profesor John s tím nic nesvedl. A tak pan profesor Patočka dál chodil do Hlavova ústavu - "na patologii", nyní spíše pěšky, seděl sám ve své pracovně, četl a čekal, jestli za ním někdo nepřijde. Bezpochyby to nebylo veselé, ale stěžoval si jen málokdy a spíš na své nemocné nohy. Zato rád vzpomínal na svou práci i na svůj život. Ještě alespoň jednou se pan profesor asi cítil dobře, mezi svými. Bylo to při velkolepé oslavě jeho osmdesátých narozenin v roce 1984. O několik měsíců později pan profesor Patočka zemřel.

Výraznou vlastností pana profesora byly jeho sympatie k mladým a osobní odvaha. Zdroj této odvahy jsem nikdy přesně nerozpoznal. Nevím, zda vyvěrala z jeho ještě prvorepublikového sebevědomí, či vznikala z pocitu odborné převahy. Pan profesor tvrdil, že vycházela z jeho víry. Byl katolíkem, jak se říká "bigotním". S komunismem nikdy nekoketoval a dobře věděl, o co jde. Se stranou získal později své zkušenosti - jeho bratr Jan zemřel následkem policejního výslechu. Jediný syn pana profesora František musel odejít z přírodovědecké fakulty, protože jméno Patočka prý fakultě dělá ostudu.

Odvaha pana profesora stála i na začátku moderní historie Ústavu pro lékařskou mikrobiologii a imunologii 1.Lékařské fakulty KU v Praze. Na konci války, 5. května 1945 vypukla v Praze revoluce. Pan profesor byl v práci, tedy v bakteriologické laboratoři v budově dnešního Hlavova ústavu. Když zjistil, co se děje, rozhodl se ihned zabrat pro svůj vysněný samostatný Mikrobiologický ústav budovu tehdejšího německého Hygienického ústavu, který byl přes ulici. Vypravil se tedy sám do budovy tohoto ústavu, vyzval přítomné německé zaměstnance, aby v místnostech sejmuli ze zdí podobizny Adolfa Hitlera, odevzdali mu klíče od místností a shromáždili se před budovou. A Němci pana profesora poslechli, protože si ho velmi vážili. Na pomoc přišel jeho laborant pan Chaba, ozbrojen puškou. Společně se pak snažili převést tyto Němce na shromaždiště na Karlově, jenže napoprvé nedošli. Po cestě se na Němce vrhl fanatický dav. Couvli. Pak se podařilo protáhnou je zadem Horskou ulicí a dírou v plotě až na místo. Když mi to pan profesor vyprávěl, podotkl: "Víte, válka je hrozná, ale revoluce je asi ještě mnohem hroznější."

Odvahu pan profesor projevil i při tzv. České pomocné akci pro Terezín. Koncem války se následkem příchodu vězňů z německých koncentračních táborů prudce zhoršila epidemiologická situace v Terezínských koncentračních táborech. Vypukla zde epidemie skvrnitého tyfu. Hrozilo nebezpečí jeho šíření do českého vnitrozemí. Profesor Patočka podle svého vyprávění několik dnů před koncem války šel za tehdejším říšským protektorem, což nebylo bez nebezpečí, vyložil mu situaci a požádal jej o povolení k zásahu českých lékařů v Terezíně. Byl pak jedním z vedoucích odborníků, kteří při této akci (řízené profesorem Raškou) epidemii potlačili a byl to právě on, kdo po skončení války vydržel v Terezíně nejdéle ze všech. Později se o zásluhách pana profesora v Terezíně mnoho nemluvilo. Málo lidí dnes také ví, že po Židech přišli do Terezína Němci – váleční zajatci a epidemie vypukly nanovo. A opět to byl pan profesor Patočka, který zde zasahoval. Za své zásluhy v Terezíně měl pan profesor spolu s dalšími lékaři a zdravotníky dokonce dostat sovětské vyznamenání. Pak se však někomu nelíbilo, že kdosi druhý dostane také medaili, protestoval, a Sověti nevyznamenali nikoho.

Třetí příklad odvahy pana profesora, snad méně okázalý, snad to nebyla ani odvaha, dokresluje jeho zaujetí pro obor i vztah ke spolupracovníkům. Vyprávěl jej Doc. MUDr Dimitrij Slonim, později tvůrce řady našich virových očkovacích látek, při oslavách osmdesátin pana profesora. V padesátých letech, ještě když docent Slonim pracoval v Ústavu, došlo tam k laboratorní nehodě. Praskla kyveta obsahující virus klíšťové encefalitidy. V blízkosti se necházející docent Slonim aerosol vdechl. Když pak přišly první příznaky nemoci, svěřil se panu profesorovi. Ten jeho obavy vyvracel s tím, že inhalační cestou je "klíšťovka" nepřenosná, a že určitě jde o počínající chřipku. Hned poručil přinést fretku, aby Slonimův chřipkový virus mohl být zachycen. Zvíře nebylo. Pan profesor nezaváhal. Zavolal pana docenta Slonima k sobě, posadil se proti němu a velel: "Kašlete na mě!". Záchyt chřipkového viru na panu profesorovi se však nepovedl a ani se povést nemohl, protože pan docent Slonim měl doopravdy počínající klíšťovou encefalitidu. Ta později částečně ochromila jeho paži. Pan profesor neonemocněl.

Zde končí moje osobní vzpomínky na pana profesora Patočku. Bylo by snadné rozmnožit je o mnoho veselých i smutných historek z druhé ruky. Důležitější však je připomenout, že s odchodem profesora Patočky z ústavu se neztratil jeho mocný vědecký zápal. Jeho ústav žil ještě dlouho plným životem, jak to jen okolnosti dovolovaly. Neubránil se však generační krizi. Již jen ve vzpomínkách pana profesora jsou doby, kdy se nacházeli četní mladí lékaři, kteří se chtěli věnovat mikrobiologii a nebylo pro ně místo, i když to byli velmi chytří lidé. Zájem jistě zase přijde, ale pionýrského období profesora Patočky se již jistě nedočkáme.

Marek Bednář. Statim 1993;2(39):4